Šestaosmdesátiletý bývalý útočník Čeljabinsku či moskevských klubů VVS a CDSA je jediným žijícím hráčem, který byl členem sovětské reprezentace na olympiádě 1956. "Podařilo se nám zvítězit, což bylo pro náš hokej ohromným úspěchem. Mistrovství světa jsme vyhráli už v roce 1954, další rok nás ale zdolali Kanaďané. Lépe řečeno - bratři Warwickové. Na šampionátu v německém Krefeldu byli vynikající," vzpomíná.

Šuvalov nastupoval v elitní formaci s dalšími legendami Babičem a Bobrovemn. "Byli jsme sehraní, jeden o druhém věděl všechno. Nýš tým se skládal z trojic jednotlivých klubů,  na olympiádě v Cortině mělo největší zastoupení CDSA Moskva," připomíná. Zatímco třeba československému výběru se hry v italském zimním středisku hrubě nepovedly, a Cortina znamenala dlouhé roky synonymum nezdaru, Sověti po turnaji zářili štěstím.

"Zlaté medaile byly neuvěřitelné, protože do té doby vyhrávali jen zámořští hráči. Pamatuju si na ohromnou radost, která ale byla přece jen odlišná od té, jež vidíme v případě současné generace," říká s trochou smutku. Není divu. 50. léta byla v dnešním Rusku velmi těžká. Sice už skončily čistky Stalinova režimu, byl rozbourán kult osobnosti. Ale velká východní země žila ve značné izolaci, ani přední sportovci neměli moc možností, jak se podívat na Západ.

"Když jsme hráli na mistrovství světa v NSR, nesměli jsme vůbec opouštět hotel. A pokud ano, jedině pohromadě. Drželi nás vlastně v izolaci. Byli jsme z východního bloku, výpravu se neustále pokoušeli kontaktovat lidé, kteří emigrovali. Moc jsme nechápali, o co jde. Jednou jsem třeba našel v autobusu knížku, v níž byl napsán provokativní vzkaz. Odevzdal jsem ji lidem, kteří na nás dohlíželi," zmiňuje na dnešní poměry nevídané věci.

V Itálii během olympiády prý panovaly volnější podmínky. "Sovětská výprava bydlela zhruba šest kilometrů od haly, kde probíhal hokejový turnaj. Také jsme nikam nechodili, ale to bylo z toho důvodu, že jsme měli buď tréninky, nebo zápasy. Když ale olympiáda skončila, vedení nám nabídlo exkurzi do Říma. S nadšením jsme souhlasili, cestovali jsme pak celou noc," vypráví.

V italské metropoli se projeli ruští hokejisté autobusem, viděli hlavní památky, ale nocovali za městem. "Kdepak pětihvězdiočkový hotel. Byla to ubytovna, kde jsme se klepali zimou," usmívá se. Také došlo na nákupy. "Měli jsme nárok na 26 rublů denní diety, ale vyplatili nám jen třetinu, kterou převedli na valuty. Co jsme si za to mohli pořídit?" pokračuje v zajímavém pohledu do minulosti.

Když se sovětská sborná vrátila do vlasti, nikdo ji nevítal. "Posadili nás do aut a rozvezli do našich domovů. Později nám vyplatili částku, která nestačila ani na nákup nejlevnějšího automobilu. Museli jsme si doplatit. Kdo neměl, na auto musel zapomenout. Tehdy jsme to brali s nadhledem, byla taková doba. Dnešní chlapci by se nám vysmáli. Ovšem už je to čtyřiapadesát let," konstatuje s nadhledem.

Hokejisté tehdejšího Sovětského svazu neměli špatné podmínky k přípravě a osobnímu životu, byli ale především nástrojem úspěchu a reklamy komunistického režimu. Jakmile hráč přestal mít výkonnost, upadl mnohdy v zapomnění. Odchod z hokejových arén znamenal pro leckteré hvězdy pád na dno. K alkoholu a depresím. I to vysvětluje, proč první sovětštíí vítězové olympiády umírali v poměrně mladém věku.

Vysoké tréninkové dávky, slabší životospráva, život cílený na výkon a energii. To byly hlavní důvody, proč z týmu, který vyhrál v Cortině, už koncem 90. let zbylo jen několik pamětníků. Nyní zůstal jediný Šuvalov. Babič, Bobrov, Mkrtyčan zemřeli už dávno, v minulých letech odešli třeba Pučkov nebo Kučevskij. "Pro nás všechny byla olympiáda ohromným zážitkem, v tom jsme se určitě nelišili od současných sportovců. Vzpomínám rád. Jen je škoda, že si to s námi neužili víc fanoušci. Vždyť jsme přivezli i zlato z mistrovství světa a Evropy," uzavírá Šuvalov.