22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Jak to tak bývá, jejich unikátní hokejová spolupráce a dlouhé spojení začalo nenápadně. "Všichni jsme byli členy týmu dorosteneckých mistrů republiky, titul jsme získali v roce 1967. Konkrétně 16. března, což bych si nepamatoval, ale pardubický historik Milan Černický má klubové kroniky, v nichž je všechno uvedeno," povídá Martinec. Brzy od té chvíle uplyne 50 let. "Chtěli bychom udělat společné setkání. Musím říci, že nebylo snadné dát dohromady tehdejší sestavu, ale povedlo se získat fotografii mužstva a všechny kluky jsme na ní poznali. Někteří už bohužel zemřeli, u žijících doplňujeme kontakty, abychom na nikoho nezapomněli."
Poprvé společně jako mistři dorostu. Ale každý v jiné formaci
Martinec je odchovancem Lomnice nad Popelkou, v malebném městečku na trase z Jičína na Semily začínal na tamním rybníku a jako kluk také výborně hrával fotbal. "Tehdy v dorostu jsme s Bohoušem Šťastným ani s Jirkou Novákem nehráli, každý z nás nastupoval v jiné lajně. Což je docela zajímavé. O titul se hrálo shodou okolností v Pardubicích, šlo o turnaj nejlepších týmů," vzpomíná člen Síně slávy českého hokeje i IIHF. Martinec připomíná, že osobně dřív poznal Šťastného. "Bogas hrál za Pozemní stavby Pardubice krajský přebor, nejdřív jsme proti sobě nastupovali. Zároveň si mě všiml trenér Sekera, který pak přišel s návrhem, abych přešel do Tesly."
Martinec se přestěhoval a v Pardubicích zahnízdil, od té doby jsou jeho domovem. "Pardubický dorost tenkrát sestoupil a já hrál stejnou soutěž jako předtím v Lomnici. V týmu už byl také Bohouš Šťastný, který je od Chotěboře a v patnácti se šel do Pardubic učit. Oba nás pak vzali do pardubického áčka, kam se tuším kolem Vánoc 1967 posunul také Jirka Novák." V nejvyšší soutěži se mladíci okamžitě chytili. Měli talent, pohyb, předpoklady. Ale také ohromnou vůli. Už v březnu 1969 si poprvé zahráli za reprezentaci dospělých proti Spojeným státům, shodou okolností na kluzišti Tesly.
"S Bogasem jsme nastupovali v lajně od začátku sezony 1967-68, on tehdy na centru. Levá křídla se točila, chvíli tam byl Milan Andlt, pak Pavel Skalický nebo Vláďa Müller. Nějak po Vánocích jsme začali s Bochníkem, tedy s Jirkou Novákem. A vydrželo nám to pak vlastně celou kariéru." Trio ikon českého a světového hokeje v podstatě objevil Horymír Sekera, ovšem společnou lajnu z něj udělal někdo jiný. "Byl to Bohuslav Rejda, který v tom roce Teslu vedl. Pak nás trénoval Karel Mach, až potom Horymír Sekera, s nímž jsme v roce 1973 vyhráli historicky první pardubický titul," upozorňuje.
Vynikající formace herně vyzrála, Teslu táhla ohromným přílivem branek. Martinec, Novák a Šťastný byli nepolapitelní. Všichni jsou v elitní třicítce Klubu hokejových střelců. Mají tituly mistrů světa a medaile z olympiády, byli pilíři zlaté generace 70. let. V čem bylo podle Martince kouzlo pardubického útoku? "Rozuměli jsme si, i když každý z nás byl trošku jiný. Ale všichni jsme také měli úctu, nebo spíš respekt k ostatním. Věřili jsme, že každý udělá všechno, abychom byli úspěšní. Když jeden viděl, že je druhý volný, automaticky dostal puk." Roky vydrželi pohromadě, což je v dnešním hokeji v podstatě nemožné. "Také nás na pár zápasů dali od sobě. Když jsme hráli kulovku, trenéři nás roztrhli. Ovšem jinak jsme to spolu táhli celou dobu." Formace byla parádně složená. Vynikající hokejisté o sobě věděli, cítili, co ostatní udělají. Předvídavost a nápaditost vedla k nádherným kombinacím.
Proč se dařilo na Rusy? Měl jsem obavu, abychom nebyli na řetízáku
Martinec obstarával většinou zakončení, konstruktivní Novák rozdával puky a Šťastný výtečně plnil defenzivní práci. Ovšem všichni dřeli dohromady. "Takže když to hořelo, byli jsme vzadu i my s Bochníkem," usměje se. K pohodě přispívaly kamarádské vztahy. Přátelství je dlouhé a pevné, i když Martinec má přece jen blíž ke Šťastnému. "Oba jsme byli z venkova, v Pardubicích jsme spolu bydleli na svobodárně, pak na hotelech v klubu i s nároďákem." Za celou kariéru se prý trojice nikdy pořádně nepohádala. "To né. Samozřejmě jsme si občas museli něco říci, nikdy to však nesklouzlo do nějakých výčitek a podobně. Tenkrát to nebývalo jako teď, kdy se chodí po zápasech na večeře. My vyrazili do hospody na pivo, ale hned tam na nás pokřikovali, abychom si dali panáka. Když jsme neodmítli, tak jsme podle lidí chlastali, pokud jsme nechtěli, byli jsme nafoukaní. Takže nás to moc nelákalo," poví z vesela.
Všichni zanechali výraznou stopu také v národním mužstvu. "My s Bogasem Šťastným se do nároďáku dostali poměrně rychle, Jirka Novák s námi ale zpočátku nehrál. Konkurence na centru byla totiž veliká, vezměte si, že tam byli Jarda Holík, Václav Nedomanský, Ríša Farda, Ivan Hlinka." Proti kterým soupeřům jim to nejvíc šlo, to Martinec určit nedokáže. "V lize nevím, góly jsme dávali všem. A v národáku? Snad paradoxně proti Sovětům. Já osobně měl vždycky obavu, abychom nebyli moc na řetízáku. Politika nehrála roli, hlavní důvod bych viděl spíš v tom, že jsme nechtěli být na ledě pro srandu," doplní.
Sami měli co nabídnout, protivníci se jich obávali. Ačkoli za ty roky každý věděl, jak lajna Tesly hraje, stejně ji bylo téměř nemožné ubránit. "Věděli jsme o sobě, souhra nám pomáhala. Ale především jsme bruslili. Když se podíváte na Sověty z té doby, také měli skvělý pohyb. Kdo stíhal bruslit, puk ho vždycky dohonil. Nám to díky tomu fungovalo," připomene Martinec. Se Šťastným společně hrávali i později v německém Kaufbeurenu, po skončení aktivní činnosti se dal Martinec na dráhu trénéra a Šťastný byl dlouho vedoucím pardubického mužstva. Jiří Novák se naopak pustil do podnikání – nejprve vedl obchod se sportovními potřebami, pak provozoval penzion a hotel v Pardubicích. "Samozřejmě jsme v kontaktu. Vídáme se na lize, na stadionu. A také při setkáních, kdy si všichni přijdeme zavzpomínat na staré časy," uzavírá Martinec.
