Děti nebo Gudas? Zařvu na všechny, autoritu musím mít, říká trenér Pojkar

Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz

9. srpna 2016, 10:58

František Suchan

Je mu pětatřicet. Z mnoha spoluhráčů, s nimiž před patnácti lety vyhrál juniorské mistrovství světa, jsou hvězdy NHL, kdežto David Pojkar už po zastávkách v Rumunsku a německých a švýcarských nižších soutěžích kariéru zabalil. „Kvůli tabulkám už mi v Česku nebylo moc umožněné hrát. Potká to hodně kluků, kteří nejsou úplně top,“ vysvětluje. Na svoji situaci si ale nestěžuje, rychle se našel v trenérské práci. Má na starosti děti v Letňanech, které za pomoci rázných pravidel učí hokejovým dovednostem i slušným mravům, vedle toho ještě piluje kondičku i osobnostem z NHL.

Fanshop

Ještě minulou sezonu jste jezdil hrát do Švýcarska, teď už je z vás mládežnický trenér. K nové roli jste se dostal díky svému malému synovi, jako spousta dalších hokejistů?
„V podstatě jo. Jezdil jsem s malým do Letňan, byl jsem na zimáku často, tak mě Tomáš Blažek oslovil, jestli bych tu nepomáhal s mladými obránci. K tomu jsem od téhle sezony dostal ročník 2008 a navíc za mnou loni přišli z hokejového centra HFL, jestli jim nechci pomáhat. Tak si mě najímají, abych jim tam chodil připravovat klienty. Do toho mám hodiny individuálních tréninků na ledě, což znamená, že ráno vypadnu z baráku a vrátím se večer, jsem neustále v tréninkovém zápřahu.“

A hlavně zníte tak, že vás to asi docela baví a mrzutost z brzkého konce kariéry nehrozí…
„To je ono. Přišel jsem na to, že mě to baví. Bez toho by to ani nešlo, pokud by mě takováhle práce nenaplňovala, ani bych ji nemusel dělat. Jedno jsem se přistihl, že mě trénink nebavil, ale to bylo proto, že to nebavilo kluka, kterého jsem připravoval. Tak odešel domů a nevěděl nic. To byl ale ojedinělý případ.“

Při nástupu k letňanským třeťákům jste vyhlásil svoji nekompromisní vizi ohledně toho, jak chcete malé hokejisty vést. Nesetkal jste se s obavami rodičů?
„Ale on o to jinak nejde, vždyť takhle směřovali i nás, když jsme byli malí, a naše generace pak něco dokázala. Samozřejmě, jsou to malé děti, takže s nimi člověk musí mít trpělivost, zároveň podle mě není špatné ani do života, když se naučí respektovat pravidla. Když je někdo vychovaný z domova a poslechne na slovo, nemá se mnou problém. Ale aby někdo přišel do kabiny a nepozdravil? To je docela přitažené za vlasy, ne? To by snad každé dítě mělo znát.“

Jaká další pravidla se v týmu Davida Pojkara musí dodržovat?
„Vadí mi třeba, že ti kluci na  začátku pomalu ani nevěděli, jak se kdo jmenuje. Neexistuje, jsme tým. Když jeden poruší pravidla, trest dostanou všichni. Zakázal jsem taky rodičům chodit do kabiny, ať se kluci naučí samostatnosti. Nejde, aby jim furt někdo stál za zadkem, brusle jim kdyžtak utáhnout pomůžu já. Nemám třeba ani rád takovou drobnost, jako že se někdo ještě v tomhle věku nesprchuje po tréninku. Mě přijít smradlavé dítě k autu, tak ho ani nevezmu dovnitř. Nebo když zapískám, všichni se ke mně mají sjet jak vosy na med, což se tedy – musím kluky pochválit – už děje. Pak se s týmem dá pracovat. Já chápu, že děti zlobí, nebyli jsme jiní. Když udělají nějaký průšvih, jako že rozbijí někde okno, tak jim sice vynadám, ale budu vědět, že se to prostě stane. Nebudou se ovšem mezi sebou mlátit a plivat po sobě, to nesnesu. Stejně tak třeba chci, abychom chodili z rozcvičovny pohromadě, nestojím o to, aby se mi pak někdo na soustředění ztratil. Tohle jsou prostě základy, které vyžaduju. Vychované musejí být děti z domova, já je chci směřovat po sportovní stránce. Nezavděčíte se všem rodičům, vždycky někdo bude remcat a nebude vás mít rád, ale s tím počítám. Někdo si myslí, že na kluky budu řvát, že neumí hokej. Tak to není, já na ně řvu, jen když neposlouchají.“

Což dnes není vždycky pravidlem, že?
„Právě. Všichni chodí do školy, tak hodinu dávat pozor na tréninku by přece měla být samozřejmost. Všichni říkají, že si děti mají hrát… Ano, ať si hrají, ale doma. Na tréninku budou trénovat. Protože když si budeme jenom hrát, bude náš hokej vypadat tak, jak vypadá.“

A nejdete teď trochu proti nastavené svazové linii, která prosazuje, aby malé děti hokej v první řadě bavil?
„Ale to si nerozumíme, to jsem asi podal blbě. Je potřeba zařazovat taková cvičení, která je budou bavit, samozřejmě. Nemůžou jen hodinu v kuse jezdit bogny bez puku, i když i to se občas musí. Vždyť z hodinového tréninku stejně jedeme tak padesát minut, protože na začátku všichni chvíli blbnou, jak chtějí. Pokaždé je taky nechám zahrát, aspoň deset patnáct minut, ale musejí taky přece něco natrénovat, ne aby si jen hráli. To pak můžou před halou s míčem, to jim nikdo nezakazuje. Hodinu denně přece mohou vydržet trénovat. Mám na individuálních tréninkách kluky, kteří to dokážou, dřou jak psi, tak proč by to samé nemohli dělat všichni stejně staří? Chápu, že každý je jiný, někdo je ještě hodně dětský, jiný už je rozumově někde jinde, ale naučit se něco mohou všichni. A hlavně musejí dávat pozor. Když jsem já ve škole neposlouchal, taky jsem věděl prdlajs. To je ve všem v životě úplně stejné. Je třeba říct, že zatím musím kluky pochválit, snaží se mě poslouchat. I proto se už vyloženě těším na naše první soustředění, které nás teď čeká.“

V čem je práce s dětmi jiná než u dospělého hokeje, v němž jste se roky pohyboval?
„Hlavně jim musíte všechno ukazovat. Na nějaké malování u tabule je ještě čas, děti se něco naučí jen tak, že to nejdřív uvidí. Do nějakých dvanácti let je potřeba všechno názorně ukazovat. Protože jak děti chytí blbý základ, ve třinácti s nimi nikdo už nehne. Bohužel.“

Je znát, že z vás mluví rodič a bývalý hokejista. Kde jste ale nabral sebevědomí do trenérské práce, v níž připravujete i hráče NHL?
„Nepřijde mi, že je potřeba nad tím nějak moc přemýšlet, asi to mám v povaze. Nikdy jsem se třeba nebál říct svůj názor. Co se týká kluků z NHL, všichni jsou dospělí a celý život zvyklí, že je někdo komanduje. Od prvního tréninku jsem se proto nebál na ně zakřičet. Když se toho budete bát, nikdo k vám chodit nebude. Trenér musí mít autoritu i hvězd NHL, i jim můžu ukázat, jak dělat správně dřepy, oni to respektují. A zrovna třeba u Radka Gudase, s nímž spolupracuju, vážně nemám obavy, že bych k němu měl přehnaný respekt, když ho pamatuju z Berouna jako malého pinďu.“ (směje se)

Přitom právě Gudase by se asi někdo i bát mohl…
„Vidíte, a on je úplně v klidu. A taky je to hokejista, který víc, co chce. Nemá problém, když na něj zakřičím a opravím ho. To ale ostatně platí o všech dospělých, s kterými jsem se zatím setkal.“

Autor: HFL Trainning Center

Je důležité, abyste i profesionálům uměl ukázat, co po nich chcete. A přiznávám, když jsem vás viděl v akci, překvapil jste mě tím, co všechno dokážete. Nepřišlo mi, že byste během kariéry byl tak výjimečně fyzicky připravený hokejista.
„To se vám nezdálo. Já všechno pořádně pobral až v pětadvaceti, do té doby jsem byl hrozný flink. Zlom nastal, když jsem odešel ze Slavie do Ústí a trávil jsem každý den dvě hodiny v autě s Milanem Antošem. Spoustu věcí mi vysvětlil, naučil mě vnímat hokej úplně jinak. Kdo mě pak posunul ještě dál, to byl trenér Miloš Hořava. To je borec, který z vás dokáže vyždímat i to, co si myslíte, že v sobě nemáte. Tihle dva mě ohromně ovlivnili. Remcal jsem sice dál, ale už jsem to aspoň udělal pořádně. Teď jsem tedy klasický příklad, kdy se kozel stal zahradníkem.“ (směje se)

Nicméně sám asi musíte být stále ve formě, to je základ, že?
„Jednoznačně. Kdybych na sobě nemakal, zaprvé bych měl za chvíli dvacet kilo nahoře, a asi bych ani nevypadal důvěryhodně. Když klukům ukazuju třeba skoky nebo bruslení, musím je sám zvládnout, k tomu potřebuju být v kondici.“

Kde berete odborné vědomosti ohledně toho, jak má vypadat správný trénink?
„Tomu věnuju hodně času, sleduju trendy, koukám na různé tréninky na internetu a všechno taky probírám s jedním kondičním trenérem. Vím taky, co jsme dělali my a co k něčemu bylo, spousta z těch věcí se používá i dnes, jen se jim říká jinak a obratem se k nám vrací z Kanady.“

Navíc spolupráce s profíky může obohatit zpětně i vás, že?
„Jistě. Ať už je to Gudy nebo Michal Neuvirth, ale třeba i Tomáš Voráček z Boleslavi, Zbynďa Hrdel, se všemi se pobavíme, co je kde zaujalo a co můžeme zařadit. Gudy mě třeba potěšil, když jsme rozebírali na bruslařském trenažéru správné postavení nohy. Vysvětloval jsem mu, že ji musí držet rovně, nesklouzávat se do strany, protože pak logicky vynakládá co nejmenší úsilí k tomu, aby jel dopředu. Říkal mi, že přesně to jim vysvětloval specialista v Americe a že díky tomu stihne být na modré z brankové o dva kroky rychleji. Díky takové maličkosti! Sám se nicméně pořád učím a učit budu dalších dvacet let a jsem rád, že mi kluci řeknou svůj pohled. Nejsem ješita, nechám si poradit.“

Kdybyste ve dvaceti věděl to, co dnes, myslíte, že by vaše kariéra nabrala jiný směr?
„Možná jo. Ale člověk musí mít i štěstí na trenéra, na tým. Jistě, musí tomu jít naproti, některé věci ale neovlivníte. Byl jsem sice trochu flákač, ale zároveň jsem ve dvacítkách nebyl náhodou. Od šestnáctky jsem hrál za reprezentaci, tak jsem asi něco uměl. Ale pak přijde zlom, člověk udělá pár věcí špatně, někdo si ho zaškatulkuje a je to. Toho se právě sám teď snažím vyvarovat u malých dětí. Že ten zlobí, tak si ho nebudu všímat? Ten dělá něco na ledě špatně, tak se to nikdy nenaučí? Ne. Všichni se můžou všechno naučit.“

Zůstalo pro vás zlato z juniorského šampionátu největším úspěchem kariéry?
„Z mezinárodního pohledu určitě. Zároveň jsem pětkrát vyhrál první ligu, dvakrát jsem postoupil do extraligy a odsud taky nějaké medaile mám. I to všechno má něco do sebe, přestože jde o jinou úroveň. Nemyslete si, oslavy postupu jsou zrovna tak nezapomenutelné, jako oslavy zlata z mistrovství světa. Člověk to rozjede jako divej pokaždé stejně.“ (směje se)

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz