Bratři jak se patří. Na Hané válí Mikúšovi. Společný sen? Mistrovství světa
Bratři Tomáš (vlevo) a Juraj (vpravo) Mikúšovi
|
Foto: Karolina Martinková, hc-olomouc.cz
Jeden si v Olomouci kroutí druhou sezonu, druhý se v jejím dresu po dvouleté pauze vrátil do vrcholového hokeje. Slovenští bratři Mikúšovi, které od sebe dělí šest let, spolu hrávali za bratislavský Slovan, teď společnými silami táhnou kohoutí letku. Dokonce spolu nastupují v jedné formaci a starší Juraj je nejproduktivnějším hráčem Hanáků. Co dělají ve volném čase? Líbí se jim víc Češky, nebo Slovenky? A kdo po kom v dětství střílel míčky?
Jak se vám líbí v Olomouci?
Juraj Mikúš: „Olomouc se mi jako město to hodně líbí, stejně tak klub. Je tu dobrá parta, podobně jako ve Skalici. Zatím je to tu dobré.“
Tomáš Mikúš: „Město se mi také líbí a hlavně lidé kolem. Chodí na nás fanoušci, je tady dobrá atmosféra. Líbí se mi tady jak po hokejové, tak osobní stránce. Je to tu fajn.“
Sešli jste se ve Slovanu, teď společně hrajete za Olomouc. Je výhodou mít v týmu svého bratra?
Juraj: „Někdy je to výhoda, někdy možná trochu nevýhoda. Mimo led spolu můžeme trávit volný čas. Na ledě je dobré, že si všechno řekněme. Na druhou stranu někdy je to těžší, protože jsme na sebe přísnější. Očekáváme od sebe víc a taky si víc řekneme.“
Tomáš: „Je to tak. Pozitiva jsou větší, než negativa. Je super, že spolu můžeme trávit volný čas i mimo led. Na ledě si všechno řekneme na rovinu. Otevřeněji než spoluhráčům, ke kterým si to častokrát nemůžeme ani dovolit. Je skvělé, že si spolu můžeme zahrát v jednom týmu či dokonce útoku.“
Co na to říká vaše rodina?
Juraj: „Chodí na zápasy a hodně to prožívají. Hokejem žijí.
„Braňo Konrád je brankář. Je jedno, jestli je Kanaďan, Polák nebo Slovák. Dost gólmanů je podobných. Mají svůj svět. Dost často jsme s Ferym Skladaným. Je to jako náš třetí brácha.“
Juraji, radíte často mladšímu bratrovi?
Juraj: „Snažím se mu některé věci ukazovat a vysvětlovat. Samozřejmě v mém věku je stále co zlepšovat. Nejvíc nám toho samozřejmě říkají trenéři a starší hráči, které máme v týmu. Je to přirozený koloběh.“
Tomáš: „Když je to konstruktivní rada, nebo kritika, vezmu si ji. Snažím se poučit a vzít si to nejlepší.“
Juraj: „Někdy ale ne.“ (směje se)
Tomáš: „Samozřejmě. Je normální, že kritika člověka štve. Určitě to však není jedním uchem tam a druhým ven. Nebudu si na nic hrát, někdy mě to rozhodí, ale snažím se to brát v pozitivním slova smyslu.“
Trávíte hodně času společně?
Tomáš: „Máme tady byty. Každý bydlíme zvlášť, ale skoro vždy spolu jdeme na oběd nebo večeři. Většinou chodíme do restaurací.
Juraj: „Hraje se hlavně v pátky a neděle. Přivítal bych, kdyby se hrálo častěji, protože by to přece jen bylo lepší. Člověk má den pauzu, vypadne z rytmu, a pak se do toho musí dostat zpátky. V pondělí máme volno, to většinou jezdíme domů. V úterý spolu chodíme trénovat navíc. Ve středu občas taky. Na playstationu vůbec nehrajeme. Sem tam se zajdeme podívat na nějaký hokej v televizi.“
Tomáš: „Hodně času spolu trávíme mimo led. Když je volno, buď si jdeme zatrénovat, nebo na rehabilitace a podobné věci. Snažíme se toho využít, když už je méně zápasů. Také bych uvítal, kdyby byl program víc nahuštěný. Člověk by byl v tempu. Na druhou stranu je dobré, že se můžeme dát dohromady.“
V Olomouci působí docela dost Slováků. Držíte spolu víc?
Juraj: „Braňo Konrád je brankář. Je jedno, jestli je Kanaďan, Polák nebo Slovák. Dost gólmanů je podobných. Mají svůj svět. Brankáři a jejich trenér komunikují hlavně spolu. Roman Rác byl v Novém Jičíně, sem tam hrál v první lize, je s námi méně. Navíc tu má přítelkyni, takže víc času tráví s ní. Dost často jsme s Ferym Skladaným. Je to jako náš třetí brácha. Na bagu si z nás dělají srandu, že tam Slováky nechtějí.“ (směje se)
Tomáš: „Je to takové přirozené, že se hecujeme Slováci – Češi. Je to jiné než v zahraničí, ale stále je tam patrná jemná soutěživost. Nikdo to ale nemyslí špatně. V šatně furt probíhají různé hecovačky, patří to k hokejové kultuře.“
Šoustal na druhou aneb rozdílná cesta hokejových dvojčat »
Juraji, zkoušku na Hané vám domluvil bratr Tomáš?
Juraj: „Dá se to tak říct. Pravděpodobně bych se tady neobjevil, kdyby tu nebyl brácha. Manažer a trenéři se stále ptali bráchy, jak jsem na tom. Když jsem začal trénovat na ledě, ozval jsem se jim, abych přišel na zkoušku. Věděl jsem, že z jejich strany určitý zájem je.“
Vedení klubu vám teď může děkovat, Tomáši...
Tomáš: „Určitě jsou rádi, že tady brácha je, a že mu to tak jde. Jsem rád, že se to podařilo a můžeme si zahrát spolu. Daří se mu a hlavně mu drží zdraví.“
Jak byste se charakterizovali jako hráči?
Juraj: „U hokeje se snažím přemýšlet. Snažím se, abych měl puk co nejčastěji hokejce. Pak jsem spokojenější, než když to někde naháníme a bráníme. Snažím se být flexibilní a přizpůsobit se. Když tým potřebuje bránit, snažím se hrát víc do obrany. Jsem centr, takže je na mě, abych rozděloval puky a stmeloval pětku.“
Tomáš: „Hraji na křídle, mým úkolem je hrát dravě a ofenzivně. Snažím se hodně bruslit, napadat a dělat na soupeře tlak. Musím se přiznat, že jsem víc ofenzivně laděný. Baví mě dávat góly. S bráchou hrajeme v jednom útoku. Řekneme si, co chceme hrát. V pohodě se doplňujeme.“
Nejkrásnější ženy? Slovanky!
Odbočíme od hokeje. Které ženy jsou krásnější? Češky, nebo Slovenky?
Juraj: „Nemyslím si, že je mezi nimi nějaký velký rozdíl. Podle mě jsou Češky a Slovenky nejkrásnější. Hodně lidí to říká. Nejhezčí jsou prostě Slovanky. Takhle bych to specifikoval.“
Tomáš: „Já si myslím, že Slovenky jsou hezčí.“ (směje se)
Přítelkyně je Slovenka, že?
Tomáš: „Ano. (směje se) Tady v Olomouci je ale celkově kopec Slováků a Slovenek. Opravdu těžko hodnotit, protože je to celé promíchané.“
Jaké jsou i Mikúšů Vánoce?
Juraj: „Krátké. Byli jsme doma jen na Štědrý den, pak jsme se vrátili do Olomouce. Dvakrát už jsem hrál ale i na Štědrý večer. Člověk s tím počítá, když zná dopředu program.“
Dodržujete nějaké speciální zvyky?
Juraj: „V kabině jsme se o tom trochu bavili, jaké máme zvyky na Slovensku nebo konkrétně v naší rodině. V podstatě je to to samé. Já si nedávám kapra, ale lososa.“
Tomáš: „Vždycky tam musí být ryba, bramborový salát a podobně, což dodržujeme. Máme jen klasické tradice, žádné speciální.
Dětství: Juraj střílel míčky, malý Tomáš chytal
Vraťme se do vašeho dětství. Hokej byl jasná jednička, nebo jste se věnovali i jiným sportům?
Juraj: „Hokej pro mě byla první volba. Druhou byl fotbal. Hráli jsme na vesnici, ale nebyla tam perspektiva dostat se někam výš. Ve Skalici zrovna začínal mužský hokej. Byl tam tehdy hokejový boom, protože se poprvé postoupilo do extraligy. Nějak to tak vyšlo a já u hokeje zůstal.“
Tomáš: „Já jsem následoval kroky staršího bratra. Když jsem viděl, že hraje hokej, i já jsem chtěl hrát. Taky mě to chytlo. Od prvního momentu byl pro mě hokej sportem číslo jedna. Vyrůstal jsem na dědině, tak jsme hráli i fotbal za místní klub. Bylo to super zpestření. Ve čtrnácti, patnácti letech se to ale začalo lámat. Nedal se zvládat fotbal i hokej dohromady.“
„Byl jsem dvacet let v hokejové kabině, což je takový skleník. My hokejisté žijeme v bublině. Pokud ale chcete být úspěšný a hrát na vyšší úrovni, jinak to nejde.“
Na jakých postech jste hráli ve fotbale? Byli jste oba útočníci jako v hokeji?
Juraj: „Hrál jsem zálohu, protože jsem měl asi nejlepší kondici, takže to bylo přirozené.
Tomáš: „Když jsem byl menší, neměl jsem takovou kondici. Byl jsem v útoku na hrotu.
Takže malý Tomáš střílel góly ve fotbale…
Tomáš: „Když se podařilo, tak ano. (směje se)
Soupeřili jste spolu, když jste byli malí?
Juraj: „Ani ne. Brácha je o šest a půl let mladší, takže o fyzickém soupeření nemohla být řeč. Stříleli jsme si s míčkem. Tomáš mi dělal brankáře a dost často jsem ho trefil třeba do oka. Věkový rozdíl mezi námi je celkem markantní, o soupeření se nedá mluvit.“
Tomáš: „Já jsem byl rád, že si se mnou chtěl bratr hrát. Až teď si uvědomuji, že mě vždycky postavil do branky a střílel na mě balonky. Nebylo to pro mě ideální, ale tehdy jsem to tak nevnímal, když jsem dostal do oka. Byl jsem rád, že spolu vůbec můžeme hrát.“
Je třeba bojovat, vyplatí se to
Juraji, měl jste zdravotní problémy a k hokeji jste se vrátil po dlouhé pauze. Skvělé výkony vás dokonce katapultovaly zpátky do reprezentace. Je to velká satisfakce?
Juraj: „V podstatě se porovnávám sám se sebou. Nikdo neprošel tím, co já. Nebylo jednoduché se vrátit a stále není lehké se udržet, jak se trénuje a hraje. Už jsem si ale naběhl na systém, který mi vyhovuje. Myslím si, že to bude ještě lepší.“
Promarodil jste dva roky. Mohl byste popsat proč?
Juraj: „Byl jsem na operaci s chrupavkou. Operace se nevydařila, i když jsem pro to udělal v rehabilitaci všechno možné. Prvotní operace nebyla dobře zvolena a po druhé, která to měla napravit, jsem dostal infekci. Rok jsem čekal na to, abych mohl jít na transplantaci chrupavky do Ameriky. Natáhlo se to. Bylo to na prd, ale asi to tak má být. Člověk to tak musí brát. Když se mu něco stalo, asi má být nasměrovaný na tuhle cestu. Jak se říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“
Jak jste zvládat složité období bez hokeje?
Juraj: „Nebudu vykládat, že jsem byl stále pozitivní a všechno bylo růžové. Pomáhali mi rodiče i všichni z naší širší rodiny. Tehdy jsem bydlel Bratislavě, pak jsme se přestěhovali blíž ke Skalici. Začal jsem pracovat u otce a mé myšlenky byly lepší. Říká se, že člověk musí mít zaměstnané srdce i mysl, aby se mu nestalo to, co Marku Svatošovi. Jedna věc je fyzická bolest a druhá ta duševní. Je třeba stále bojovat. Vyplatí se to.“
Rodí se čeští Sedinové? Jsme jako dvojčata, culí se Kašovi »
Říkáte, že jste pracoval u otce. O co šlo?
Juraj: „Otec je manažer, má vlastní firmu. Motal jsem se kolem smluv. Nedovolím si tvrdit, že to z mé strany byla kdovíjaká vážná práce. Byl jsem dvacet let v hokejové kabině, což je takový skleník. I když má člověk školu, zkušenosti a praxi ničím nenahradí. My hokejisté žijeme v bublině. Pokud ale chcete být úspěšný a hrát na vyšší úrovni, jinak to nejde. Nelze nám to vyčítat. Nedá se to skloubit. Možná v Americe, kde fungují univerzity. Co jsem se ale bavil s některými hráči, kteří je absolvovali, je to lepší, než kdyby neměli nic, ale praxe jim stále chybí. Pokud chce člověk v hokeji něčeho dosáhnout, musí tomu obětovat všechno.“
Osobně se vám daří, jste nejproduktivnějším hráčem Mory. Čekal jste něco podobného?
Juraj: „Po mých zkušenostech jsem nečekal vůbec nic. Když má člověk nějakou představu, pak to vypadá jinak. Stačí malá drobnost, třeba zranění a člověk je tam, kde být nechtěl. Užívám si každý zápas. Některý je, co se kolene týče, lepší, jiný je horší. Věřím, že těch lepších bude víc a víc.“
Překvapila vás v něčem extraliga?
Juraj: „Věděl jsem, že se tady dost brání, ale strašně moc týmů má systém, který se dodržuje. Je tu vidět hodně prvků převzatých z Ameriky, hlavně těch systémových. V obranném pásmu se těžko prosazuje. Týmy to dole dost zhušťují a hodně celků má kvalitní beky. Svým způsobem se hraje dost do obrany, ale spousta mužstev nás napadá a dostává pod tlak. V KHL jsem byl zvyklý, že se víc betonovalo střední pásmo a čekalo se na chyby. Tady je to naopak.“
Finsko? Výborná zkušenost, ale málo slunce
Tomáši, máte za sebou angažmá ve finském Hokki. Jaké bylo?
Tomáš: „Co se týká hokejové stránky, bylo to výborné. Měli jsme skvělé trenéry a dost mi to dalo do dalšího hokejového života. Hodně mě to naučilo. Od různých tréninkových metod po hokejové nastavení. Dali mi důvěru, hodně jsem hrál. Po dvou letech, co jsem pendloval mezi Skalicí a Slovanem a neměl jsem tolik herní praxe, to bylo super rozhodnutí. Dostal jsem hodně prostoru, narazil jsem na tým, kde se hodně trénovalo. Dalo mi to hodně, jsem spokojený. Neměl bych. Mám jen pozitivní zkušenosti.
A po životní stránce?
Tomáš: „Město bylo dost severně položené, takže tam byla dlouho zima a tma. Slunce svítilo jen pár hodin denně. Někdy se mi stalo, že jsem jej přes den vůbec neviděl. Přišel jsem pozdě v noci, po obědě jsem vstal a slunce nebylo vidět. Bydleli jsme spolu čtyři spoluhráči na velkém bytě, takže se to dalo vydržet. Kdybych tam byl sám, asi by to bylo horší. Měl jsem společnost a často jsme měli dvoufázové tréninky, takže jsem byl stále zaměstnaný. Životní úroveň je ve Finsku vysoká. Líbilo se mi tam i mimo hokej.“
Do reprezentace vede dlouhá cesta
Jaké máte hokejové sny?
Juraj: „Ty nejvyšší!“ (směje se)
To znamená co?
Juraj: „NHL. (směje se) Ne vážně. Chtěl bych se dostat na mistrovství světa a vrátit se na takovou výkonnostní úroveň, na které jsem byl možná před čtyřmi lety. Těžko se mi o tom hovoří, protože jsem tady v Olomouci spokojený.“
A vy, Tomáši?
Tomáš: „Po bratrově zkušenosti vím, že nejdůležitější je zdraví, aby vydrželo. Rád bych se dostal do reprezentace. To je sen každého, reprezentovat svou zem. Tato zkušenost mi chybí, rád bych se do repre dostal. Bylo by krásné si někdy zahrát na mistrovství světa.“
Juraj: „To by bylo hodně fajn, ale je před námi hodně práce a dlouhá cesta. Tomáš je ještě mladý a já nejsem tak starý, abych nemohl ještě pár let hrát.“
Share on Facebook
