Bohuslav Ebermann řídí tiskárnu, v minulosti by změnil jenom rozhodnutí o NHL

8. dubna 2008, 4:32

Václav Jáchim

Kdyby se vyhlašoval nejrychlejkší bruslař naší hokejové historie, patřil by Bohuslav Ebermann k nejžhavějším adeptům na celkové prvenství. Plzeňský útočník proslul jako skvělý střelec, velký bojovník i coby hráč, jenž uměl výtečně kombinovat. Po ledě létal jako blesk, současní rychlíci světového hokeje by s ním měli velké problémy. Rodák z Vochova zaznamenal velké úspěchy, vyhrál dva tituly mistra světa, doma má stříbro z olympiády. Většinu kariéry strávil v západočeské metropoli, kde působil s krátkou vojenskou přestávkou pětadvacet let.

V 80. letech minulého století odešel do zahraničí, získal kontakty, které později využil při podnikání. Před dvanácti lety se vrátil do Plzně jako kouč, ale dlouho nezůstal. "Dneska už sleduju hokej z povzdálí. Nemám tolik času, jak bych potřeboval. A řeknu vám, zápasy kolikrát nejsou moc ke koukání. Vytratila se kombinace, převažuje síla," konstatuje.

Ještě donedávna válal za tým veteránů, ovšem pracovní povinnosti poslaly Ebermanna mimo hokejové arény. "S bývalými spoluhráči z reprezentace a se soupeři jsem si naposledy zahrál před nějakými dvěma lety v Bratislavě. Peter Šťastný tam pořádal exhibici a pozval mě. Přijeli Fetisov, Makarov, Salming. Já hrál v útoku s Lálou a Novým. Bylo to moc fajn," vzpomíná.

Z hokejového dění jste se ale vytratil, není o vás slyšet. Čemu se vlastně věnujete?
"Podnikám, vedu tiskárnu. A starostí mám nad hlavu. Kryž jsem hrával ve francouzském Grenoblu, poznal jsem jednoho fajn člověka. Stali se z nás velcí přátelé. Kamarád mě snad tři roky přemlouval, ať v Čechách otevřu jeho pobočku. Vlastní tiskárnu, chtěl to u nás také rozjet. Ale já odolával. Podnikání pro mě moc nebylo, věděl jsem, že s tím bude spousta práce. No, nakonec jsem se nechal přemluvit."

Kolik máte zaměstnanců?
"Zhruba pětatřicet. To je dost, že? Věnuju tomu veškerý čas, musím všechno osobně hlídat. Zpočátku jsem se do toho dostával, musel jsem vynaložit hodně energie, aby se všechno rozběhlo. Teď tiskárna šlape, jak má, ovšem denně řešíte tisíce problémů. Kdo podniká, asi ví, o čem mluvím."

Na hokej tedy asi nemáte moc pomyšlení.
"Tak nějak. Ale když hráli v Plzni veteráni proti ruskému Gazpromu, šel jsem se podívat. S klukama máme bezvadné vztahy. Prožili jsme spolu parádní časy, moc rád každého z nich vidím. Docela mě mrzelo, že jsem nemohl taky na led. Jenže nemám čas trénovat, nebyl bych platný."

Byl jste u největších úspěchů československého hokeje v 70. letech. Máte dvě zlaté medaile z mistrovství světa. Znamenají Katovice a Vídeň vaše nejhezčí žážitky?
"Určitě, ale povedených turnajů se najde víc. Vzpomínám na každý. I na ty, kdy se třeba tolik nedařilo. Měli jsme štěstí, že se nám povedlo dva šampionáty vyhrát. Ale co třeba Praha osmasedmdesát? Chyběl nám jediný gól. Navíc doma! Nebo Innsbruck - olympiáda. Proti Sovětům jsme vedli, pak si rozhodčí Kompalla vymyslel faul na Edu Nováka a Rusáci nakonec vyrovnali. My potřebovali vyhrát, jim stačil bod. Zlato nám proklouzlo mezi prsty, chyběly necelé tři minuty."

V čem bylo kouzlo silné generace, která se tehdy sešla v národním týmu?
"Měli jsme výbornou partu. Bez debat. Já se vždycky na nároďák strašně těšil. Končil jsem v jednaosmdesátém, kdy začala generační obměna. Těch akcí bylo předtím hodně. Šampionáty, olympiády, Kanadský pohár. Víte, že docela rád si připomínám třeba Mosku 1979. Dostali jsme tam od domácích 1:11, což byla snad nejhorší porážka vůbec. Ale přesto jsme skončili druzí. Jeden zápas se nepovedl, nakonec jsme to však dokázali zvládnout."

V televizi občas běží záznam vašeho skvělého průniku po levé straně se zakončením z bekhendu, kdy jste na MS 1977 překonal švédského brankáře. Byla to jedna z vašich nejhezčích branek v reprezentaci?
"Asi ano. A taky jedna z nejdůležitějších. Ještě jsem to nevěděl, ale tenhle gól nám vlastně zajistil zlato. Švédové nakonec porazili Sověty a my mohli slavit. Máte pravdu, v televizi ten záznam mají. Moc bych ho chtěl získat, protože ten gól byl svým způsobem výjimečný."

Za vašich časů panovaly zcela odlišné společenské i sportovní podmínky. Hokejisté byli něco jako nevolníci, vlastně se nedalo přestupovat. Jak jste to snášel?
"To víte, že bych taky změnil dres. Ale já vyrůstal ve Vochově, od šestapadesátého jsem hrál za Plzeň. Tehdy to bylo něco! Vrchol všeho. Všichni jsme si vážili, že můžeme být v týmu. Tohle mi dneska dost chybí. Aby někdo propotil triko za svůj klub, aby se obětoval. Hráči přestupují každou chvíli, třeba třikrát za sezonu. Jak pak mohou mít hokejisté k oddílu vztah?

Vy jste v Plzni zůstal i poté, co sestoupila do národní ligy. Přitom jste byl reprezentant, mistr světa. Ani tehdy vás ale klub neuvolnil.
"Dneska se to zdá zvláštní. Nejblíž k odchodu jsem měl v roce 1978. Po pražském šampionátu. Plzeň spadla, já hrál v reprezentaci s Vláďou Martincem a Jirkou Novákem. Měl jsem jít za nimi do Pardubic. Na svazu si přáli, aby zůstala pohromadě reprezentační trojka, já to chtěl také. Jenže Plzeň nesouhlasila. Zůstal jsem a hrál jen druhou ligu. Termíny soutěže se nekryly s termíny nároďáku, z 36 utkání jsem jich stihl jen tuším jednadvacet."

V elitním výběru jste tehdy reprezentovali Plzeň vy a Milan Kajkl. Vídáte se s někdejším výborným obráncem?
"Vůbec. Jak jsem řekl, mám starostí nad hlavu, Milan vede svůj život. V Plzni jsem ho za posledních sedm let viděl snad dvakrát. Staré časy byly fajn, jenže teď na sebe nemáme štěstí. Staří páni Plzně se pravidelně scházejí, ale víte, jak to chodí. Já nemám čas, jiní také ne. Osobně jsem moc rád, že vidím kluky z nároďáku aspoň na pravidelných letních srazech."

Někteří z nich se prosadili do zámořské NHL, byť se tak stalo až v pozdním věku. Jak tomu bylo ve vašem případě? Měl jste rovněž nabídky jako třeba Pouzar, Hlinka, Bubla, Nový?
"Měl. Draftoval mě Detroit a po mistrovství světa 1981 se Red Wings ozvali s konkrétním zájmem. Splňoval jsem věková kritéria i počet mezistátních utkání. Hodně jsem o tom přemýšlel. Pochopte, tehdy šlo o něco nového. Nebyl jsem si jistý, jestli uspěju. Jednalo se o absolutní krok do neznáma. Nakonec jsem to vzdal, i po dohodě s mojí tehdejší ženou. Kývl jsem švýcarskému Lausanne."

Mrzí vás, že to v NHL nevyšlo?
"Mrzí. A jak! Kdybych mohl změnit některé rozhodnutí z minulosti, bylo by to právě to o odchodu do Detroitu. Pamatuju si, jak jsem se o této šanci bavil s trenérem Bukačem. Povídal, že jsem výborný bruslař, že mám pro NHL z tehdejšího nároďáku nejlepší předpoklady. Ať jdu. Vidíte, neudělal jsem to. Škoda."

Když už jste zmínil bruslení. Byla to otázka nadání, nebo tréninku v začátcích?
"Asi od každého kousek. Vyrůstal jsem ve Vochově, jsem kluk z vesnice. Zimy bývaly tuhé, led jsme měli dlouho. Skoro všechen volný čas jsem trávil bruslením na  rybníku. Pak jsme se s kamarádem Tondou Dubem dozvěděli, že v Plzni pořádají nábor žáků. Jeli jsme tam. Když nás viděli místní kluci z města, ohrnovali noc. Žvýkali u mantinelu a říkali: co ti tady chtějí. Ale uspěli jsme. Já bruslil od čtyř let, což tehdy byla rarita. Později jsem z toho určitě těžil."

Tehdejší děti měly jiné podmínky než dnešní potěr. Jak jste kupříkladu zvládal dojíždět na ranní tréninky z Vochova do Plzně?
"No, nebyla to sranda. Do Touškova jsem chodil pěšky na vlak, pak do Plzně. A z nádraží honem na zimák. Bágl s výstrojí mi nosil děda. Druhým rokem už to bylo lepší, protože mi parťáka dělal Karel Trachta."

Na sklonku kariéry jste ovšem Plzeň opustil a nějaký čas se z vás stal emigrant. Plánoval jste zůstat v zahraniční natrvalo?
"Vůbec. V jednaosmdesátém jsem zamířil do švýcarského Lausanne, tam jsem zůstal dva roky. Následoval přesun do Grenoblu, kde jsem byl moc spokojený. Děti tam chodily do školy, ale já si představoval, že se vrátíme. Všechno se však zkomplikovalo. Já měl tehdy na jaře výjezdní doložku jen do 30. dubna, žena s dětmi zůstala ve Francii. Když jsem pak s tehdejší manželkou mluvil, postavila mě před hotovou věc. Nechtěla se vrátit a naznačila, že když nepřijedu, už děti nikdy neuvidím. V Plzni jsem se tedy rychle sbalil a vlastně všechno tu nechal. Tři roky jsem pak byl emigrant, normálně jsem se mohl vracet až po roce 1989."

Před dvanácti lety jste uskutečnil návrat také do plzeňského hokeje, vedl jste extraligový tým jako hlavní kouč. Ovšem dlouho to nevydrželo. Proč?
"Tenkrát jsem pochopil, co cítili jiní emigranti, kteří přišli z ciziny zpátky. Čekalo se jen na moji chybu. Měl jsem určité představy, vydržel jsem však jen rok a půl. Docela mě mrzí, že jsem tu nabídku vůbec přijal. Před nástupem do Plzně jsem byl totiž trenérem švýcarské šestnáctky, existoval předpoklad, že bych s ročníkem postupoval až do osmnáctky. Mohl jsem se uchytit a získat stabilní trenérské místo. Ale táhlo mě to domů, takže jsem to ve Švýcarsku nakonec zrušil."

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz